Můj příběh hubnutí
Přibírat jsem začala už v patnácti, kdy jsem kvůli hloupému zamilování
otočila životní styl a místo běhání s holkama po venku začala s přítelem
vysedávat u počítačových her a s láskou mu dělala jeho oblíbený smažený
sýr s hranolkami a tatarkou kdykoliv si řekl, no a samozřejmě jsem se
k jídlu vždy přidala. Z normální 55kg štíhlé holky jsem se postupně
„vykrmila“ a „vyseděla“ na smutných stabilních 72kg, přičemž v nejhorším
období to bylo až 74kg. Tehdejší přítel to nijak neřešil a já, světe div se,
jsem to opravdu neviděla.
Bylo to zvláštní. Hodně lidí nechápe ty s nadváhou, ale já tomu teď už rozumím. Třeba jako v mém případě – je vám dobře a tak si jíte a nehýbete se a užíváte si to, vždyť jste nikdy neměl/a s váhou problém a přece nemůžete přibrat…. Až se jednou podíváte do zrcadla a nemáte tušení, co se stalo. Jenže jste si už tak zvykl/a na uklidňující účinky nezdravých jídel, že svůj nenadálý nával úzkosti řešíte dalším jídlem a váha se ještě zhoršuje.
Navíc jsem už v té době neměla tolik kamarádek, se kterými bych lítala po venku v takovém stylu, že za mnou musela mamka pomalu běhat s rohlíkem, abych si aspoň kousla. Byla jsem zavřená 3 roky doma a je po čase přestalo bavit se pořád dokola s neúspěchem ptát, jestli půjdu ven. Rodiče mi samozřejmě říkali, že takový život nebude mít dobré důsledky, ale řekněte mi, kolik zamilovaných patnáctek poslouchá svoje rodiče L … Takže jestli to nějaká taková čte, tak se prosím opravdu překonej a zkus je poslechnout! Jednou jim budeš děkovat!
Po 3 a půl letech jsem ze vztahu odešla, ale kila odejít nechtěly. Ani se mi o to moc nechtělo snažit a začala jsem to řešit až v Brně na vysoké. Jenže to zase byly takové nervy, že jsem u veškerých snah nevydržela nikdy déle než dva týdny. VŠ jsem po čase vzdala právě kvůli náporu na psychiku. Nestálo mi to za to. Moc jsem si brala zkouškové a uvědomila si, že raději skončím jako pohodová holka s maturitou, než jako magistra nebo inženýrka psychicky na hromadě. Tím nechci navádět vysokoškoláky, aby se vykašlali na studium, to ne. Ale každý jsme jiný a mě ten styl prostě nedělal dobře.
Bylo to zvláštní. Hodně lidí nechápe ty s nadváhou, ale já tomu teď už rozumím. Třeba jako v mém případě – je vám dobře a tak si jíte a nehýbete se a užíváte si to, vždyť jste nikdy neměl/a s váhou problém a přece nemůžete přibrat…. Až se jednou podíváte do zrcadla a nemáte tušení, co se stalo. Jenže jste si už tak zvykl/a na uklidňující účinky nezdravých jídel, že svůj nenadálý nával úzkosti řešíte dalším jídlem a váha se ještě zhoršuje.
Navíc jsem už v té době neměla tolik kamarádek, se kterými bych lítala po venku v takovém stylu, že za mnou musela mamka pomalu běhat s rohlíkem, abych si aspoň kousla. Byla jsem zavřená 3 roky doma a je po čase přestalo bavit se pořád dokola s neúspěchem ptát, jestli půjdu ven. Rodiče mi samozřejmě říkali, že takový život nebude mít dobré důsledky, ale řekněte mi, kolik zamilovaných patnáctek poslouchá svoje rodiče L … Takže jestli to nějaká taková čte, tak se prosím opravdu překonej a zkus je poslechnout! Jednou jim budeš děkovat!
Po 3 a půl letech jsem ze vztahu odešla, ale kila odejít nechtěly. Ani se mi o to moc nechtělo snažit a začala jsem to řešit až v Brně na vysoké. Jenže to zase byly takové nervy, že jsem u veškerých snah nevydržela nikdy déle než dva týdny. VŠ jsem po čase vzdala právě kvůli náporu na psychiku. Nestálo mi to za to. Moc jsem si brala zkouškové a uvědomila si, že raději skončím jako pohodová holka s maturitou, než jako magistra nebo inženýrka psychicky na hromadě. Tím nechci navádět vysokoškoláky, aby se vykašlali na studium, to ne. Ale každý jsme jiný a mě ten styl prostě nedělal dobře.
Teď je to už asi rok a půl co jsme se přestěhovali do Bánova u Uherského
Brodu, protože tu mám pár kilometrů od sebe ve Vlčnově rodiče a manželův známý
nám tady 5km opodál nabídl práci v jeho firmě. V Brně jsem před tím ještě
po škole dělala už přes rok v call centru a byla jsem z toho mentálně úplně vyčerpaná,
chodila domů až večer a manžel nemohl najít práci kvůli zdravotnímu stavu. Nelíbilo
se mu navíc bydlet ve velkém městě (šel za mnou prostě jen proto, že jsem
zrovna vydělávala o kousek víc a on byl ze své práce po 8 letech unavený a
potřeboval změnu. Také počítal s tím, že v Brně práci najde snadněji než bych
hledala já u něj v Hodoníně. Mysleli jsme, že to v Brně nebude problém ani se špatnou
páteří, ale očividně byl, jelikož celého půl roku, co se mnou v Brně
bydlel, práci nenašel, a nebo když už ano, musel po 14 dnech odejít, protože to
zdravotně nedokázal snést. (Tak to dopadá, když vám při pohovoru kancelářští
řeknou, že se na té pozici netahá nic těžkého a při nástupu vám pak kolega ve
skladu ukáže 200kg sudy, které se musí navalovat na vozík, o kterých zřejmě ti
z kanceláře neměli ani tušení).
Navíc nám v call centru začali postupně dost dramaticky snižovat plat a neměla jsem kvůli pracovní době opravdu čas chodit se hýbat. V nejsvětlejších obdobích, kdy jsem se nejvíce překonávala, to trošku šlo, ale pak jsme se s manželem téměř neviděli. Tak jsme si řekli, že zkusíme změnu a vyčistíme si hlavu úplně obyčejnou fyzickou prací ve výrobě včelích úlů ze dřeva. Žel že teorie je často jiná než praxe a my jsme po roce zase byli naprosto hotoví. Pavlovi se velice přitížilo zdravotně, až tím začal být terčem kritiky vedení a pracovního kolektivu, který jeho zdravotní stav považoval spíš za výmluvu, protože problémy tam má přece každý, a já byla opět KO paradoxně zase hlavně psychicky, protože mi z nekonečných minut neustále se dokola opakujících manuálních úkonů začalo přeskakovat. Práci jsem přestávala zvládat dělat naplno a moje nasazení začalo rapidně klesat.
Minimální mzda, extrémně prašné prostředí, zima, následné nachlazení močových cest a bolestivé nachlazení obou zápěstí, ze kterého mám následky dodnes, vstávání ve 4:30 a napětí v kolektivu kvůli naší klesající pracovní výkonnosti také nebyly zrovna aspekty, které by způsobovaly, že se nebudu moct dočkat další směny. Šéf se snažil pro nás mít pochopení a byl ochotný si se mnou i promluvit a podpořit mě, a za to si ho cením, ale trpělivost jednou dojde každému, a tak jsme časem usoudili, že bude lepší pro všechny strany jít zase o dům dál.
To by ale nebylo možné bez ohromného požehnání v podobě navázání dlouhodobé spolupráce s jedním skvělým člověkem, který mi zajišťuje zakázky překladů. Snila jsem o tom, živit se překlady, a teď se mi to splnilo. Do té doby jsem si tím jen přivydělávala a o uživení se nemohla být řeč. A tak jsem si od září 2017 obnovila živnost a manžel mohl pokračovat v marodění. To u něj trvalo celkem půl roku a bylo to hodně nervů a finančních nesnází, ale následně mu lékaři konečně uznali, že jeho zdravotní stav je horší, než si myslela většina lidí a lékařů doposud, a tak nakonec dostal invalidní důchod I. stupně. Nevím, jak bychom to vše zvládli bez tohoto, teď už přítele, který riskoval a slíbil mi dlouhodobou spolupráci, aniž by mě dobře znal. Bůh ví, že mu budu do smrti vděčná.
Navíc nám v call centru začali postupně dost dramaticky snižovat plat a neměla jsem kvůli pracovní době opravdu čas chodit se hýbat. V nejsvětlejších obdobích, kdy jsem se nejvíce překonávala, to trošku šlo, ale pak jsme se s manželem téměř neviděli. Tak jsme si řekli, že zkusíme změnu a vyčistíme si hlavu úplně obyčejnou fyzickou prací ve výrobě včelích úlů ze dřeva. Žel že teorie je často jiná než praxe a my jsme po roce zase byli naprosto hotoví. Pavlovi se velice přitížilo zdravotně, až tím začal být terčem kritiky vedení a pracovního kolektivu, který jeho zdravotní stav považoval spíš za výmluvu, protože problémy tam má přece každý, a já byla opět KO paradoxně zase hlavně psychicky, protože mi z nekonečných minut neustále se dokola opakujících manuálních úkonů začalo přeskakovat. Práci jsem přestávala zvládat dělat naplno a moje nasazení začalo rapidně klesat.
Minimální mzda, extrémně prašné prostředí, zima, následné nachlazení močových cest a bolestivé nachlazení obou zápěstí, ze kterého mám následky dodnes, vstávání ve 4:30 a napětí v kolektivu kvůli naší klesající pracovní výkonnosti také nebyly zrovna aspekty, které by způsobovaly, že se nebudu moct dočkat další směny. Šéf se snažil pro nás mít pochopení a byl ochotný si se mnou i promluvit a podpořit mě, a za to si ho cením, ale trpělivost jednou dojde každému, a tak jsme časem usoudili, že bude lepší pro všechny strany jít zase o dům dál.
To by ale nebylo možné bez ohromného požehnání v podobě navázání dlouhodobé spolupráce s jedním skvělým člověkem, který mi zajišťuje zakázky překladů. Snila jsem o tom, živit se překlady, a teď se mi to splnilo. Do té doby jsem si tím jen přivydělávala a o uživení se nemohla být řeč. A tak jsem si od září 2017 obnovila živnost a manžel mohl pokračovat v marodění. To u něj trvalo celkem půl roku a bylo to hodně nervů a finančních nesnází, ale následně mu lékaři konečně uznali, že jeho zdravotní stav je horší, než si myslela většina lidí a lékařů doposud, a tak nakonec dostal invalidní důchod I. stupně. Nevím, jak bychom to vše zvládli bez tohoto, teď už přítele, který riskoval a slíbil mi dlouhodobou spolupráci, aniž by mě dobře znal. Bůh ví, že mu budu do smrti vděčná.
Ano, už brzdím. Vím, že článek má být o mém příběhu a ne o
mém milém muži nebo o kariéře. Musela jsem se ale trochu rozepsat, abyste, milý čtenáři,
věděli, že to pro mě nebylo jednoduché období.
Těch trablí bylo více. Nechci se zamotávat do dalších detailů, ale abych to zkrátila - jednou u mě došlo k takové krizi, že jsem asi týden prakticky nic nejedla. Ačkoli jsem byla zvyklá už od puberty řešit trápení jídlem, toto období bylo pro mě tak strašné, že se tentokrát něco zlomilo a já kolikrát nebyla schopná za celý den pozřít víc, než jedno nebo dvě jablka. Pavel, přestože si už dlouho přál, abych zhubla, když viděl, co se se mnou děje, měl o mě velký strach.
Jakmile jsem se dala trochu dohromady a stoupla pak ze zvědavosti na váhu, nebylo už na ní 72, ale nějakých 68kg. To číslo už hodně dlouho nespadlo pod „magickou“ sedmdesátku, a tak jsem se rozhodla, že s hubnutím naplno začnu teď nebo nikdy. Samozřejmě že hubnutí hladověním není nic dobrého a člověk stejně jen ztratí hodně svalů a zpomalí si metabolismus. U mě to hladovění ale nebylo cílené a brzo na to jsem začala hubnout správně – cvičením a zdravým jídelníčkem.
Přestože jsem měla nadváhu, což může pro některé být logickým vodítkem k domněnce, že mě asi zdravé stravování nezajímá, je tomu právě naopak, zajímalo mě to už delší dobu a hodně. Takže jsem naštěstí byla ten typ, který ví skoro přesně, co má dělat, jen jsem se k tomu nedovedla „dokopat“.
A tak jsem začala opravdu navážno a tentokrát bez výmluv. Řeknu vám, musíte prvně naprosto změnit psychiku a postoj k sobě samé/mu a k hubnutí, jinak jste předurčení k téměř jistému neúspěchu.
Udělala jsem jednoduché změny. Přestala jsem smažit, bílé pečivo a těstoviny vyměnila za celozrnné (a nevymlouvejte se na cenu, sníte toho méně a ve výsledku vás to vyjde na stejno ;) – když jsem to zvládla s minimálním platem já, zvládnete to taky, jen možná budete muset přestat chodit například do kavárny s přáteli a v rámci úspor je třeba pozvete k sobě, kde jsou nápoje o poznání levnější J ). Svoji nechuť k většině zeleniny jsem vyřešila zajímavým způsobem – musíte být vynalézaví. Rozhodla jsem se, že si větší třetinu až polovinu talíře naplním zeleninou a zbytek „normálním jídlem“, jak jsem byla zvyklá, jen v méně tučných a celozrnných podobách. A šlo o to, se překonat a prvně do sebe co nejrychleji nacpat všechnu tu zeleninu, než začnu přemýšlet nad tím, jak mi to nechutná, a potom, s napůl plným žaludkem nekalorického jídla, si v klidu užít ten zbytek.
Světe div se, teď už mi zelenina tolik nevadí a našly se druhy, které jsem si vyloženě zamilovala. Třeba u polníčku nikdy nevím, kdy mám dost – určitě ho velice doporučuju lidem, co mají problémy se salátem, protože polníček nemá takovou tu výraznou hořkou salátovou chuť.
Celou dobu jsem chodila 1x týdně do zumby, což byl lehký pohyb, ale musím říct, že zezačátku mi i to dávalo zabrat. Po nějaké době jsem se rozhodla přidat něco dalšího, ale tentokrát pořádně, a začala jsem cvičit doma s notebookem podle videí T25, které se cvičí každý den kromě soboty 30 minut a v pátek 60 minut, přičemž 25 (v pátek 50) minut z toho je hodně intenzivní intervalové cvičení. Po čase jsem T25 občas prostřídala Jillian Miachaels a podobně, kvůli stereotypu, ale T25 mi stejně vyhovovalo nejvíc. Posléze jsem ještě na nějakou dobu přidala ranní kondiční plavání 1-2x týdně. Až se začnou dostavovat první výsledky, budete tak nadšení, že už si nebudete stěžovat, jaká je to otrava, ale budete vymýšlet, co ještě byste mohli dělat, aby výsledky byly ještě lepší.
Jediné, co vám k pohybu můžu říct obecně, je, PROSÍM, ZATNĚTE ZUBY A VYDRŽTE TO MĚSÍC BEZ VÝJÍMEK. Zezačátku to možná budete nesnášet, ale časem vás to začne bavit. Opravdu. Dnes, po roce a půl se v zumbě ani nezadýchám. Musí to být ale samozřejmě druh pohybu, který vám, třeba i přes počáteční nepříjemné pocity a nesnáze dělá alespoň určitým způsobem radost nebo dobrý pocit. Jinak nevydržíte. Také je důležitá podpora rodiny a přátel. Manžel na mě uměl být tvrdší, než se mi často líbilo, ale bez toho bych to asi nikdy nedotáhla až tam, a kdo ví, třeba bych nevydržela vůbec. Velkou podporu jsem měla také v mamince, a Marina, lektorka ze zumby mi byla také spřízněnou duší, kdykoliv jsem to potřebovala.
Fyzická práce také není výmluvou. Když jsem začala cvičit, pracovala jsem ještě fyzicky. Je to těžké, to ano, ale je to tak cca ten první měsíc. Potom si zvyknete. Pokud budete dost spát a dobře jíst, tělo se přizpůsobí a vy to budete nejen cítit, ale i vidět v zrcadle. Se ztrácejícími se kily pak najednou každý krok bude čím dál lehčí.
Nezdravé věci a sladkosti prostě nesmíte kupovat. Když nebudou doma, tak si je prostě nevezmete. Je to nejlepší prevence. Navíc, když se vážně překonáte a budete se nacpávat zeleninou a jídlem s dostatkem bílkovin, nebudou ty chutě zdaleka tak drastické. Téměř vždy jsou nesnesitelné chutě na něco jen výsledkem toho, že tělo něco nemá a šahá po rychlém řešení. Takové stavy žravosti opravdu téměř nejsou k vydržení. Není to důkaz toho, že máte slabou vůli, jak se hodně říká, ale vidím to spíš jako známku jídelníčku, který je z nějakého důvodu tak nedostatečný, že tělo začne být nucené používat ty nejdrastičtější způsoby, jak vás donutit si něco dát. Žel že v tom zamotaném kruhu, kdy nezná ty správné věci, si řekne téměř vždy o ty nesprávné. A ne, „ale já to musím kupovat dětem/partnerovi“, není také výmluva. Jim to škodí úplně stejně jako vám a jestli chtějí, ať si to koupí sami. Pokud vás milují, budou pro váš postoj mít pochopení a v nejlepším případě se přidají, v tom méně dobrém aspoň přistoupí na to, že si dobroty budou kupovat a jíst tehdy, kdy o tom nebudete vědět, aby vás nedráždili. Pokud vás v tomto nebude váš partner ani podporovat, ani respektovat, je otázka, jestli byste si s ním/ní neměli vážně promluvit. Ale do vztahového poradce mám daleko, takže to nechám na vás.
Takže, zpátky ke mně. Jak už to bývá, jeden den se sešel s druhým, ze dnů byly týdny a měsíce, a po roce, (z toho po půl roce s intenzivním cvičením) jsem zjistila, že už jsem úplně jiný člověk. Ručička váhy se pohybuje někde na 60-62kg a přestávám ji řešit, začínám se zabývat spíš nabíráním svalové hmoty, která pak sama začne více spalovat a tuk půjde dolů, aniž bych se na něj nadále nějak moc soustředila.
Už jsem cítila, že potřebuju nějaký posun, takže jsem si nechala sestavit jídelníček a tréninkový plán od člověka, který je živým důkazem toho, že jeho rady pro nárůst svalů a úbytek tuků fungují. Musím říct, že je to velký rozdíl. Jídelníček, který jsem si korigovala sama, byl sice o něco pestřejší, protože jsem jedla, co jsem chtěla, ale potýkala jsem se občas s hladem a to nebylo lehké. Jídelníček od Petra je trošičku jednostranný, ale to je účelné – dodržuje se v tříměsíčních intervalech s měsíční pauzou běžného zdravého jedení. Při dodržování jídelníčku máte pocit, že jste pořád přecpaní, protože jíte nízkokalorické věci ve velkém množství (je to skvělé v tom, že pak na nějaké čokolády není ani pomyšlení, protože máte problém do sebe nasoukat jen to, co máte předepsané), a když budete důslední, výsledky jsou fantastické.
Začala jsem chodit do posilovny a pocitově se mi zdá, že jsem za měsíc silového cvičení nabrala stejně svalů, jako za půl roku cvičení HIIT doma. Také to ale už nejsou žádné půlhodinky. 4x-5x týdně 50-60 min. silový trénink, v 90% případů doplněný hned následujícími 45 minutami rychlé chůze na běžeckém pásu nebo jiná aerobní aktivita. Při posilování efektivně spálíte cukr, snaha se využije pro růst svalů, které k hubnutí kriticky potřebujete a s vyčerpanými cukry z těla nemůžete udělat nic lepšího, než si dát 30-45 minut lehké aerobní aktivity, při které se budete jen lehce zadýchávat, ale budete stále zvládat mluvit. Cukry je opravdu lepší spálit silovým tréninkem, protože právě to vám víc posílí svaly. To je dobré, protože budete víc spalovat a budete mít pěknější křivky. Kdybyste hubli jen aerobní aktivitou, nárůst svalů by nebyl zdaleka takový a prvních 30-45 minut byste stejně nepálili tuk, ale právě ten cukr. Tak ho raději využijte jako energii pro posilování, vysoce intenzivní HIIT trénink nebo jiné tzv. anaerobní aktivity. Aerobní pohyb zařaďte až bezprostředně potom. Přece si nenecháte ujít vytoužené vyšší zrychlení metabolismu J . „Posilka“ způsobí, že se tělo rozeběhne a bude o trochu více spalovat ještě mnoho hodin po výkonu, rychlá chůze, kolo nebo jiná podobná aktivita prováděná ve chvíli, kdy je vyčerpaný cukr (po tréninku nebo před snídaní) zase způsobí, budete spalovat přímo tuk a to už při samotném cvičení – pokud to nepřeženete s intenzitou. Na to pozor, pak už to tělo nestíhá a sáhlo by po posledních zásobách cukru nebo dokonce po svalech, které jste před tím tak pracně posilovali.
Osobně jsem si posilovnu zamilovala a začalo mě to bavit ještě mnohem víc, než předchozí T25. Do zumby jsem přestala chodit, především z časových důvodů, ale také proto, že už to pro mě není dost efektivní. Teď už vím, že abych v ní opravdu spálila tuk a stálo to za to, musela bych ještě předtím letět do posilovny a tam si dát do těla a pak teprve jet tam. Ale určitě se tam občas ještě zajdu podívat, hlavně kvůli kolektivu J .
Z pohybu jsem se začala vyloženě radovat. Těším se na léto na brusle, a snad mi vyjde si i pořídit nějaké kolo. S posilováním nehodlám přestávat za žádných okolností. Už po měsíci vidím první výsledky a mám ohromnou radost.
Hlavně nebuďte extrémní. Vážně. To vám nevydrží. Ani v cvičení, ani v jídle. Buďte naprosto extrémně důslední jen v případě, že cítíte, že zrovna máte období, kdy to tak opravdu chcete a nebude vám vadit se na 100% omezit a jít přímo za svým cílem. Výsledky pak budou samozřejmě neskutečné, ale určitě to takto nedělejte v případě, pokud cítíte, že by to způsobilo selhání. Já si 1x do měsíce dopřávám prázdninový den, kdy jím cokoliv. Prázdninový den, my mu říkáme „prasečí“ J je velice dobrý vynález. Máte se na co těšit a pokud máte pocit, že něčemu neodoláte, je větší šance, že si to nedáte, když víte, že si to bez výčitek můžete dát třeba za 2 týdny, než když si řeknete, že si to nebudete moct dát už nikdy v životě. To byste se zbláznili a nikdy nezhubli. Dejte si zdravé hranice a třeba vám to pak přestane chybět a opravdu to už nebudete jíst nikdy. Hlavně se tím ale netrapte druhý den diety a neciťte se provinile, když se budete na svůj „prasečí“ den těšit. Jednou měsíčně na něj máte nárok.
Vidíte? Je to celé o tom, jak si to nastavíte hlavě. Tu už mám já nastavenou úplně jinak, a tak věřím, že další cesta k vysněné postavě nebude utrpením, ale otázkou času a nevyhnutelným důsledkem současného životního stylu.
A kdy začnete vy?
Těch trablí bylo více. Nechci se zamotávat do dalších detailů, ale abych to zkrátila - jednou u mě došlo k takové krizi, že jsem asi týden prakticky nic nejedla. Ačkoli jsem byla zvyklá už od puberty řešit trápení jídlem, toto období bylo pro mě tak strašné, že se tentokrát něco zlomilo a já kolikrát nebyla schopná za celý den pozřít víc, než jedno nebo dvě jablka. Pavel, přestože si už dlouho přál, abych zhubla, když viděl, co se se mnou děje, měl o mě velký strach.
Jakmile jsem se dala trochu dohromady a stoupla pak ze zvědavosti na váhu, nebylo už na ní 72, ale nějakých 68kg. To číslo už hodně dlouho nespadlo pod „magickou“ sedmdesátku, a tak jsem se rozhodla, že s hubnutím naplno začnu teď nebo nikdy. Samozřejmě že hubnutí hladověním není nic dobrého a člověk stejně jen ztratí hodně svalů a zpomalí si metabolismus. U mě to hladovění ale nebylo cílené a brzo na to jsem začala hubnout správně – cvičením a zdravým jídelníčkem.
Přestože jsem měla nadváhu, což může pro některé být logickým vodítkem k domněnce, že mě asi zdravé stravování nezajímá, je tomu právě naopak, zajímalo mě to už delší dobu a hodně. Takže jsem naštěstí byla ten typ, který ví skoro přesně, co má dělat, jen jsem se k tomu nedovedla „dokopat“.
A tak jsem začala opravdu navážno a tentokrát bez výmluv. Řeknu vám, musíte prvně naprosto změnit psychiku a postoj k sobě samé/mu a k hubnutí, jinak jste předurčení k téměř jistému neúspěchu.
Udělala jsem jednoduché změny. Přestala jsem smažit, bílé pečivo a těstoviny vyměnila za celozrnné (a nevymlouvejte se na cenu, sníte toho méně a ve výsledku vás to vyjde na stejno ;) – když jsem to zvládla s minimálním platem já, zvládnete to taky, jen možná budete muset přestat chodit například do kavárny s přáteli a v rámci úspor je třeba pozvete k sobě, kde jsou nápoje o poznání levnější J ). Svoji nechuť k většině zeleniny jsem vyřešila zajímavým způsobem – musíte být vynalézaví. Rozhodla jsem se, že si větší třetinu až polovinu talíře naplním zeleninou a zbytek „normálním jídlem“, jak jsem byla zvyklá, jen v méně tučných a celozrnných podobách. A šlo o to, se překonat a prvně do sebe co nejrychleji nacpat všechnu tu zeleninu, než začnu přemýšlet nad tím, jak mi to nechutná, a potom, s napůl plným žaludkem nekalorického jídla, si v klidu užít ten zbytek.
Světe div se, teď už mi zelenina tolik nevadí a našly se druhy, které jsem si vyloženě zamilovala. Třeba u polníčku nikdy nevím, kdy mám dost – určitě ho velice doporučuju lidem, co mají problémy se salátem, protože polníček nemá takovou tu výraznou hořkou salátovou chuť.
Celou dobu jsem chodila 1x týdně do zumby, což byl lehký pohyb, ale musím říct, že zezačátku mi i to dávalo zabrat. Po nějaké době jsem se rozhodla přidat něco dalšího, ale tentokrát pořádně, a začala jsem cvičit doma s notebookem podle videí T25, které se cvičí každý den kromě soboty 30 minut a v pátek 60 minut, přičemž 25 (v pátek 50) minut z toho je hodně intenzivní intervalové cvičení. Po čase jsem T25 občas prostřídala Jillian Miachaels a podobně, kvůli stereotypu, ale T25 mi stejně vyhovovalo nejvíc. Posléze jsem ještě na nějakou dobu přidala ranní kondiční plavání 1-2x týdně. Až se začnou dostavovat první výsledky, budete tak nadšení, že už si nebudete stěžovat, jaká je to otrava, ale budete vymýšlet, co ještě byste mohli dělat, aby výsledky byly ještě lepší.
Jediné, co vám k pohybu můžu říct obecně, je, PROSÍM, ZATNĚTE ZUBY A VYDRŽTE TO MĚSÍC BEZ VÝJÍMEK. Zezačátku to možná budete nesnášet, ale časem vás to začne bavit. Opravdu. Dnes, po roce a půl se v zumbě ani nezadýchám. Musí to být ale samozřejmě druh pohybu, který vám, třeba i přes počáteční nepříjemné pocity a nesnáze dělá alespoň určitým způsobem radost nebo dobrý pocit. Jinak nevydržíte. Také je důležitá podpora rodiny a přátel. Manžel na mě uměl být tvrdší, než se mi často líbilo, ale bez toho bych to asi nikdy nedotáhla až tam, a kdo ví, třeba bych nevydržela vůbec. Velkou podporu jsem měla také v mamince, a Marina, lektorka ze zumby mi byla také spřízněnou duší, kdykoliv jsem to potřebovala.
Fyzická práce také není výmluvou. Když jsem začala cvičit, pracovala jsem ještě fyzicky. Je to těžké, to ano, ale je to tak cca ten první měsíc. Potom si zvyknete. Pokud budete dost spát a dobře jíst, tělo se přizpůsobí a vy to budete nejen cítit, ale i vidět v zrcadle. Se ztrácejícími se kily pak najednou každý krok bude čím dál lehčí.
Nezdravé věci a sladkosti prostě nesmíte kupovat. Když nebudou doma, tak si je prostě nevezmete. Je to nejlepší prevence. Navíc, když se vážně překonáte a budete se nacpávat zeleninou a jídlem s dostatkem bílkovin, nebudou ty chutě zdaleka tak drastické. Téměř vždy jsou nesnesitelné chutě na něco jen výsledkem toho, že tělo něco nemá a šahá po rychlém řešení. Takové stavy žravosti opravdu téměř nejsou k vydržení. Není to důkaz toho, že máte slabou vůli, jak se hodně říká, ale vidím to spíš jako známku jídelníčku, který je z nějakého důvodu tak nedostatečný, že tělo začne být nucené používat ty nejdrastičtější způsoby, jak vás donutit si něco dát. Žel že v tom zamotaném kruhu, kdy nezná ty správné věci, si řekne téměř vždy o ty nesprávné. A ne, „ale já to musím kupovat dětem/partnerovi“, není také výmluva. Jim to škodí úplně stejně jako vám a jestli chtějí, ať si to koupí sami. Pokud vás milují, budou pro váš postoj mít pochopení a v nejlepším případě se přidají, v tom méně dobrém aspoň přistoupí na to, že si dobroty budou kupovat a jíst tehdy, kdy o tom nebudete vědět, aby vás nedráždili. Pokud vás v tomto nebude váš partner ani podporovat, ani respektovat, je otázka, jestli byste si s ním/ní neměli vážně promluvit. Ale do vztahového poradce mám daleko, takže to nechám na vás.
Takže, zpátky ke mně. Jak už to bývá, jeden den se sešel s druhým, ze dnů byly týdny a měsíce, a po roce, (z toho po půl roce s intenzivním cvičením) jsem zjistila, že už jsem úplně jiný člověk. Ručička váhy se pohybuje někde na 60-62kg a přestávám ji řešit, začínám se zabývat spíš nabíráním svalové hmoty, která pak sama začne více spalovat a tuk půjde dolů, aniž bych se na něj nadále nějak moc soustředila.
Už jsem cítila, že potřebuju nějaký posun, takže jsem si nechala sestavit jídelníček a tréninkový plán od člověka, který je živým důkazem toho, že jeho rady pro nárůst svalů a úbytek tuků fungují. Musím říct, že je to velký rozdíl. Jídelníček, který jsem si korigovala sama, byl sice o něco pestřejší, protože jsem jedla, co jsem chtěla, ale potýkala jsem se občas s hladem a to nebylo lehké. Jídelníček od Petra je trošičku jednostranný, ale to je účelné – dodržuje se v tříměsíčních intervalech s měsíční pauzou běžného zdravého jedení. Při dodržování jídelníčku máte pocit, že jste pořád přecpaní, protože jíte nízkokalorické věci ve velkém množství (je to skvělé v tom, že pak na nějaké čokolády není ani pomyšlení, protože máte problém do sebe nasoukat jen to, co máte předepsané), a když budete důslední, výsledky jsou fantastické.
Začala jsem chodit do posilovny a pocitově se mi zdá, že jsem za měsíc silového cvičení nabrala stejně svalů, jako za půl roku cvičení HIIT doma. Také to ale už nejsou žádné půlhodinky. 4x-5x týdně 50-60 min. silový trénink, v 90% případů doplněný hned následujícími 45 minutami rychlé chůze na běžeckém pásu nebo jiná aerobní aktivita. Při posilování efektivně spálíte cukr, snaha se využije pro růst svalů, které k hubnutí kriticky potřebujete a s vyčerpanými cukry z těla nemůžete udělat nic lepšího, než si dát 30-45 minut lehké aerobní aktivity, při které se budete jen lehce zadýchávat, ale budete stále zvládat mluvit. Cukry je opravdu lepší spálit silovým tréninkem, protože právě to vám víc posílí svaly. To je dobré, protože budete víc spalovat a budete mít pěknější křivky. Kdybyste hubli jen aerobní aktivitou, nárůst svalů by nebyl zdaleka takový a prvních 30-45 minut byste stejně nepálili tuk, ale právě ten cukr. Tak ho raději využijte jako energii pro posilování, vysoce intenzivní HIIT trénink nebo jiné tzv. anaerobní aktivity. Aerobní pohyb zařaďte až bezprostředně potom. Přece si nenecháte ujít vytoužené vyšší zrychlení metabolismu J . „Posilka“ způsobí, že se tělo rozeběhne a bude o trochu více spalovat ještě mnoho hodin po výkonu, rychlá chůze, kolo nebo jiná podobná aktivita prováděná ve chvíli, kdy je vyčerpaný cukr (po tréninku nebo před snídaní) zase způsobí, budete spalovat přímo tuk a to už při samotném cvičení – pokud to nepřeženete s intenzitou. Na to pozor, pak už to tělo nestíhá a sáhlo by po posledních zásobách cukru nebo dokonce po svalech, které jste před tím tak pracně posilovali.
Osobně jsem si posilovnu zamilovala a začalo mě to bavit ještě mnohem víc, než předchozí T25. Do zumby jsem přestala chodit, především z časových důvodů, ale také proto, že už to pro mě není dost efektivní. Teď už vím, že abych v ní opravdu spálila tuk a stálo to za to, musela bych ještě předtím letět do posilovny a tam si dát do těla a pak teprve jet tam. Ale určitě se tam občas ještě zajdu podívat, hlavně kvůli kolektivu J .
Z pohybu jsem se začala vyloženě radovat. Těším se na léto na brusle, a snad mi vyjde si i pořídit nějaké kolo. S posilováním nehodlám přestávat za žádných okolností. Už po měsíci vidím první výsledky a mám ohromnou radost.
Hlavně nebuďte extrémní. Vážně. To vám nevydrží. Ani v cvičení, ani v jídle. Buďte naprosto extrémně důslední jen v případě, že cítíte, že zrovna máte období, kdy to tak opravdu chcete a nebude vám vadit se na 100% omezit a jít přímo za svým cílem. Výsledky pak budou samozřejmě neskutečné, ale určitě to takto nedělejte v případě, pokud cítíte, že by to způsobilo selhání. Já si 1x do měsíce dopřávám prázdninový den, kdy jím cokoliv. Prázdninový den, my mu říkáme „prasečí“ J je velice dobrý vynález. Máte se na co těšit a pokud máte pocit, že něčemu neodoláte, je větší šance, že si to nedáte, když víte, že si to bez výčitek můžete dát třeba za 2 týdny, než když si řeknete, že si to nebudete moct dát už nikdy v životě. To byste se zbláznili a nikdy nezhubli. Dejte si zdravé hranice a třeba vám to pak přestane chybět a opravdu to už nebudete jíst nikdy. Hlavně se tím ale netrapte druhý den diety a neciťte se provinile, když se budete na svůj „prasečí“ den těšit. Jednou měsíčně na něj máte nárok.
Vidíte? Je to celé o tom, jak si to nastavíte hlavě. Tu už mám já nastavenou úplně jinak, a tak věřím, že další cesta k vysněné postavě nebude utrpením, ale otázkou času a nevyhnutelným důsledkem současného životního stylu.
A kdy začnete vy?
Komentáře
Okomentovat